Newsroom – recenze

 

There are two types of people in the world: the type who think they’re normal and the type who realize there’s no such thing.

Aaron Sorkin, scénárista úspěšných snímků jako The Social Network, Moneyball, Few Good Men nebo u nás takřka neznámého seriálu West Wing společně s HBO vytvořil seriál Newsroom, ve kterém chce ukázat, jak fungují masová média v dnešním světě a zároveň je podrobit přísné kritice.

Koncept a nápad funguje z několika důvodů. Za prvé, Aaron Sorkin je vynikající scénárista, byť nikdo nemluví a nemyslí tak rychle, jako jím napsané postavy. Do mého vědomí vstoupil jako inteligentní a schopný tvůrce, po zhlédnutí filmu The Social Network (Sorkin si v tomto filmu i střihl miniroli reklamního agenta), který považuji za scénáristicky velmi povedené dílo. Za druhé, seriál produkuje HBO, a i když to není zárukou kvality jako dříve, málokdy tato společnost šlápne v produkci seriálů vedle. Za třetí, věnuje se aktuálnímu a atraktivnímu tématu, médiím a jejich domnělému fungování. Za čtvrté, postavy ve filmu jsou vesměs charismatické a dobře zahrané, nedělá problém pochopit jejich motivace, obavy, činy a v některých případech jim úplně propadnout (např. Charlie Skinner v podání Sama Waterstona).

I only seem liberal because I believe hurricanes are caused by high barometric pressure and not gay marriage.

Základní motiv je jasný, média jsou zkažená, sledují pouze rating, protože rating znamená zisk. Proto nabízí (nebo spíše podbízí) divákovi primitivně přitažlivý obsah, na němž v nějaké podobě otevřeně či skrytě ujíždí snad každý z nás (viz popis gulity pleasure v epizodě 4). Proti tomuto pojetí médií se vymezila parta kladných hrdinů v čele Willem McAvoyem (Jeff Daniels), kteří odolávají všem možným tlakům a rozhodnou se dělat seriózní novinařinu. Je rozhodně povznášející sledovat novináře, kteří se snaží dělat opravdu dobré, kvalitní, ověřené a relevantní zpravodajství. Zvláště to funguje v dramatických situacích (breaking news), které vstupují do seriálu stejně náhle a adrenalinově jako do skutečného zpravodajského vysílání. Dalším, dle mého názoru, přitažlivým prvkem na seriálu je, že se věnuje nedávné minulosti a pracuje s událostmi, které se opravdu staly, a které si tak nějak pamatujeme nebo jsme je přinejmenším zaregistrovaly. I když pro nás ne vždy hrály takovou roli, jako hrají teď. Až sem Newsroom funguje bezvadně.

V čem nás ale Aaron Sorkin vodí za nos? Silné lidské příběhy. Je jasné, že nelze vystavět seriál na sledování lidí, kteří vytvářejí zprávy, vždy do toho musí vstoupit postavy nejen jako profesionálové, ale jako i jako lidé, kteří se pod maskami profese ukrývají (tzv. syndrom doktora Štrosmajera). A zde se Newsroom dopouští právě toho, co kritizuje. Nechá nás nahlédnout nejen do zákulisí seriózního zpravodajství, ale zároveň nám ukazuje i ten bulvár, který vlastně (možná) chceme. Proto mají postavy napjaté partnerské vztahy, proto je nepřirozeně a teatrálně řeší přede všemi ve velíně. Nevím, jestli jsou všichni v médiích taková banda extrovertů (možná ano, proč by jinak chtěli dělat v médiích?) nebo zda opravdu všichni žurnalisté řeší své osobní záležitosti během pracovní doby, přede všemi blízkými i cizími kolegy a neadekvátně nahlas. Dalším podobností se světem laciného „zpravodajství“ je snaha diváka lacině dojmout, viz např. závěr epizody 5 a mnoho jiných momentů, jsou zatím skoro v každé epizodě. A samozřejmě, jakkoliv je seriál kritický vůči politice a potažmo společnosti Spojených států Amerických, pořád z něj číší étos „best country in the world“, zkrátka pořád je to americký seriál, který do jisté míry balancuje na hraně patriotského kýče a prachobyčejného nacionalismu, přestože hned první scéna prvního dílu byla náznakem opaku.

„First step in solving any problem is recognizing there is one. America is not the greatest country in the world anymore.“

Nikdy jsem v médiích nepracoval, a ačkoliv mnoho prvků a situací v seriálu působí velmi autenticky, z odezvy filmových a televizních kritiků a žurnalistů spíše zní, že „takhle to tedy rozhodně není a nemůže být“. Nevím, zda je tato výtka směřována hlavně k technické realizaci zpráv (pár nováčků během pár minut patrně není schopno z fleku vytvořit opravdu dobré breaking news). Nebo třeba ke vztahům mezi jednotlivými odděleními/vedením silné mediální korporace.

“I’ve been sitting here for two and half hours and I still don’t know why. It’s like being cast in a Fellini film.”

Pokud rozdělíme svět médií duálně na dobré zpravodajství a bulvár, pak je v ekvivalentním seriálovém světě Newsroom vlastně obojím. V tom je možná jeho genialita, možná jeho slabina. Nemyslím to jako rýpavou negativní kritiku, pouze jako postřeh, nicméně se domnívám, že zatím (viděl jsem 6 dílů první série) je rovnováha vychýlena trochu více k „Aha!“ efektu než k strohé kvalitní novinařině alá BBC ve své největší slávě. Mám na mysli akcent na osobní vztahy postav, které sklouzávají do klasické roviny – kdo s kým souložil, souloží nebo chce souložit (slovo soulož lze ve vybraných případech patrně zaměnit za slovo láska), a z jakého důvodu tak činí či nečiní. Vím, že Newsroom není zpravodajským pořadem ani dokumentem, ale myslím si, že výtka proti infotainmentu, tedy převahou zábavy nad informacemi, platí i pro současný seriálový svět. Zde nikoliv jako souboj zábavnosti a informovanosti, ale jak souboj plytkých a co nejméně náročných seriálů a seriálů, které nutí diváka alespoň trochu přemýšlet, ne se jen tupě bavit a „po těch všech starostech zaslouženě vypnout“. Newsroom každopádně patří do kategorie druhé. Zda se udrží analytická (ale taky vlastně zábavná) linka příběhu boje o média nebo převáží „laciný bulvár“ a pitvání se v soukromí druhých, je otázkou do dalších dílů. Nejen proto je dobré Newsroom sledovat!

 

P.S. Herečka Olivia Munn, která hraje v seriálu uhlazenou a profesionální moderátorku/ekonomku Sloan Sabbith bude ve skutečnosti asi malinko jiná…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.